Německý básník Rilke bydlel jistý čas v Paříži. Každý den, když chodil na univerzitu se svou francouzskou přítelkyní, procházel jednou velmi rušnou ulicí. Na jednom rohu této ulice vídal pokaždé žebračku, která prosila chodce o almužnu. Žena seděla bez hnutí jako socha vždycky na stejném místě s rukou mírně nataženou a očima sklopenýma k zemi. Rilke jí nikdy nic nedal, zatímco jeho společnice ji pokaždé nějakým penízem podarovala. Mladé Francouzce to bylo divné, a tak se básníka jednou zeptala: ,,Proč té chudince nikdy nic nedáš?" ....,,Měli bychom obdarovávat srdce, né ruce," odpověděl básník. Dalšího dne přišel Rilke s nádhernou, čerstvě rozvinutou růží. Vložil ji žebračce do ruky a chtěl odejít. A tu se stalo něco neočekávaného. Žebračka zvedla oči, pohlédla na básníka, namáhavě se zvedla ze země uchopila jeho ruku a políbila ji. Růži přitiskla na prsa a pomalu odcházela. Celý týden ji nikdo neviděl. Ale za osm dní znovu seděla na svém obvyklém rohu ulice. Tiše a bez hnutí jako vždycky. ,,Z čeho žila po celou tu dobu, když nic nedostávala?" ptala se francouzská dívka. ,,Z růže" odpověděl básník.
,,Existuje jeden problém, jediný na zemi. Jak vrátit lidem duchovní rozměr, jka působit na lidskou duši. Je třeba, aby lidstvo bylo zavlaženo shůry, aby do něj vstoupilo něco, co ho učiní podobným gregoriánskému chorálu. Jak vidíte, nedá se žít dál tak, že se budeme zajímat jen o ledničky, politiku, bilance a křížovky. Tak není možné jít kupředu" napsal Antoine de Saint-Exupéry
Pro přidání komentáře se musíš přihlásit nebo registrovat na signály.cz.